Cesta poutníka bývá cílem

21271286222_3277176e5d_o

Po tak dlouhé cestě poutník přicházel konečně k cíli. Polomrtvý žízní a hladem, propálený sluncem s nohami plnými bolestivých mozolů. Konečně došel na konec cesty. Mnoho poutníků před ním opěvovalo tolika nádhernými slovy onu cestu i její cíl. Našemu poutníkovi ale se nic z toho nezdálo krásné. Když přišel na konec cesty spatřil veliký maják. Na jeho dveřích bylo napsáno: “Drahý poutníku, Tvůj cíl není na konci cesty. Svůj cíl najdeš na vrcholu majáku.”

Poutník vztekle kopnul do dveří a začal nadávat všemu, co mu přišlo pod ruku.
Zatracené boty, měl jsem je vyměnit hned, hned jsem věděl, že mě tlačí. Pitomý batoh, otlačuje a řeže ramena, jako kdybych nesl na ramenou dva kousavé hady. Zatracená cesta - proč se já vlastně na ni vydal. Pitomí poutníci, kteří mi to doporučovali. Pro spásu mé duše. To tak, akorát jsem polomrtvý a nyní si ze mě někdo tropí žerty hloupou vysmívavou tabulkou na dveřích. Nikam nepůjdu, jdu domů.
Ohlédl se zpátky. Cesta zpět mu připadala přinejmenším stejně náročná jako výstup po schodech majáku. Poutník se ještě chvíli vztekal a poté se uvelebil u paty majáku a tvrdě usnul. Zdály se mu samé hororové sny s velkými schody, vyčerpaností a pronásledováním. Druhý den se probudil do stejné nálady. Všude horko, nikde nic dobrého k snědku a jen on a maják - velký strašák. Dnes ho nohy, jejichž svaly se uvolnily a začaly naříkat v plné síle, bolely mnohem více než včera a nápad, jít nahoru po takových 300 schodech, mu připadal mnohem více bláznivější než včera. Takto míjel čas. Hodiny odtikávaly a poutník začal chápat, že takto to nepůjde. Přece nepřijde zpátky bez toho, aby vyšel na ten zatrápený maják a tedy došel cíle. Prošel v tom celý den a poutník jak tak nad tím rozjímal, najednou mu onen maják přestal připadat tak velký, pochopil, že je to pouze pár schodů, které přece zvládne i nyní. Zvládne to i s bolavými nohami, vždyť celou dobu šel v těch stejných botách, proč by tedy se měl vzdávat, když konečně vidí svůj cíl jasně před sebou? Uviděl, jaký obrovský odpor si k tomuto úkolu udělal. Celou dobu se tolik hnal dojít na konec cesty a jasně si představoval, že dojitím na konec cesty, jeho útrapy skončí. Ale opak byl pravdou, jeho problémy nejenže neskončily, ale nabraly zcela jiný spád.
Najednou se rozhlédl. Bylo mu líto vší té nádhery, které si před tím nevšiml. Proč jen tolik letěl k cíli? Byl tolik zabraný svými problémy, byl tolik soustředěný na cíl, že si ani nevšiml, jak nádhernou krajinou procházel. Všude kvetly květiny, bylo krásně. Moře šumělo a vytvářelo krásnou kulisu k rozjímání. Najednou pochopil, jaký byl hlupák, když tak rychle utíkal vpřed. Najednou by se nejraději vrátil a prošel si cestu znovu a pokochal se. Vtom spatřil, jak cestou přichází další poutník. Hekal a zkuhral. Přišel za naším poutníkem a zkácel se na zem. Funěl a nadával na své boty a na slunce, kolik hřeje. Napil se a šel se podívat na dveře majáku. Poté následoval velmi povědomý zvuk, jak i tento poutník nakopl energicky dveře. Poodešel dál a šel si sednout k patě majáku, kde náš poutník kempoval již druhý den.
“Proč se usmíváš?” Vyhrkl nově příchozí na našeho poutníka. “Jen si užívám svou cestu.” Na to se ozvalo nesouhlasné zavrčení a dlouhé vydechnutí. “Tys byl nahoře?” Ozval se nově příchozí po chvíli. “Jak dlouho jsi to šel?” Náš poutník se usmál a odvětil “Šel jsem to celý život a stále stál na prahu. Až za poslední dva dny, co sedím tady dole jsem pochopil, jak velký maják ve své hlavě vlastně mám. No nic, už musím jít.” A náš poutník se otočil a vydal se poklidně cestou zpátky.